Naším cílem je ukázat Vám cestu, jak prodat svoji nemovitost bez asistence realitní kanceláře. Obchodují s něčím, na co normální člověk šetří celý život. Drtivá většina na to nenašetří, půjčí si a zadluží se. Často také na celý život. Je to v naší zemi miliardový byznys, není důvod ho živit. Není tedy zbytečné jim přispívat vysokými provizemi z prodeje? Rozhodnutí je na Vás. Myslíme, že je to snadné.

Odrazy společnosti


V této rubrice Odrazy společnosti – reflexe společnosti jako jediné budeme uvádět příspěvky, které se netýkají našich webových stránek. Tady bude jakési odlehčení, nadsázka a zamyšlení nad světem kolem nás a dění ve společnosti. Úvahy o světě kolem nás a dění v nás.

To je náš komerční symbol a teď následuje čtení pro rozptýlení z šedi běžného a stereotypního dne. Každý ho má jistě plné zuby. Čtěte a přemýšlejte, čas není rozhodující.

–                                                                                   MÝTY A SYMBOLY V NÁS

Každý z nás má svoje oblíbená čísla, symboly, znamení, něco k čemu upírá svoje smysly, aby jeho život odpovídal všemu, co si přeje a čeho chce dosáhnout. Ne že by bez toho nemohl existovat, ale občas vnímá znamení a dává jim přednost před reálným světem.
Všechna náboženství, vlastně již od úsvitu civilizací uctívala věci, které si nedovedla vysvětlit. Oheň, hvězdy,vítr, prostě úkazy neznámého světa, tisíce vjemů každý den, které neustále útočí na naše smysly a dává jim jména a symboly. To je jistě výsledek vnímání světa a důsledek našich zkušeností. Všechny tyto symboly se dostávají do knih, do různých příběhů z minulosti, do náboženství a ovlivňují naše vnímání okolí, často až přehnanému, viz směšné bláznění o přesném datu konce světa.
Lidé se rádi upírají k něčemu takovému, připadá jim svět zajímavější, hlavně těm co se nudí a hledají únik ze šedi svého života. Koneckonců konec světa se čekal i v roce 1000, ale myslím, že tenkrát to nebyla touha po senzaci, ale spíš síla mýtů a oněch symbolů, které si tvoříme ve svých hlavách. Upíráme se k něčemu, co nemá reálný základ, ale v našich mozcích ty reálné základy buduje a my se tím řídíme. Člověk je prostě rád obelháván, je to snadné k životu, snadnější než krutá realita, která je všudypřítomná.
Také je ale pravda, že když se k něčemu upneme a přidáme si k tomu něco, v co věříme, dokážeme neuvěřitelné věci. Naše vnímání je podporováno něčím, co si nedokážeme vysvětlit, ale nějakým záhadným způsobem nám pomáhá překonat věci, které jsou normálně nepředstavitelné.
Často tyto věci ženou lidi do záhuby, hranice mezi úspěchem a šílenstvím není dost dobře postřehnutelná.
Každopádně chci říct, že je na světě mnoho mýtů, které ovlivňují chování většiny lidi, které nevede k postupu vpřed ale k zatemňování, stereotypu a věčnému opakování chyb. Mnoho jich je zaseklých v čase, nechápou že strnulost je kontraproduktivní. Svět kolem nás není strnulý, je v pohybu!
Ale zpátky k symbolům. Přikládáme jim nadpřirozený význam, který nemají. Ten jsme si pouze vytvořili. Když si tohle uvědomíme, zboříme mýty tohoto světa v nás. Svět, který je kolem nás nám dává příklad, zbořil je dávno.

Antonín Stránský

–                                                                                        CHYTRÉ VĚCI?

Jistě si čtenář povšiml hromadného používání slov, kde se věcem přiřazují vlastnosti. Na světě se objevily chytré věci ! Začalo to chytrými telefony, je to jistě tak třeba pět let a nezadržitelně to pokračuje. Pokračuje to takovými absurditami, že je divákovi reklam neustále předkládáno, že existují chytré matrace, chytré čepice, chytrá auta,chytré domy, chytré ledničky, chytré televize. Tady se zastavíme.
Před několika lety začali výrobci masívně nabízet takzvané chytré televize, tedy modely s přístupem k internetu. Skvělé, řekli si mnozí milovníci internetu, konečně si na velké obrazovce užijeme ty filmy, aplikace a hry, které jinak sledujeme na displejích notebooků a telefonů. Dali se tedy do nakupování, ovšem následně zklamaně zjistili, že je v tom větší něž malé množství nejrůznějších háčků a veškerý obsah internetu do televize rozhodně nedostanou. Jenže není třeba věšet hlavu, řešení je celkem snadno dostupné. A je úpně jedno, jestli je vaše televize chytrá, nebo ne. Stačí vlastnit multimediální centrum s internetovým připojením, tedy nenápadnou krabičku, kterou propojíte s televizí (nebo domácím kinem).
V čem je vtip? Výrobci se pojmenováním věcí za chytré snaží lidem vnutit to, že když si koupí „chytrou věc“, nakoupí dobře, protože jsou chytří. Chytré věci = chytří lidé? Ne! Věci jsou jenom věci a lidé jsou lidé. Většina z nich to přijímá automaticky a buď to nevnímá, nebo se s tím dokonce ztotožňuje a tady je dosažení cíle. Ohlupování je dokonalé.
No pak je tady ještě ta věc, že tyto reklamy působí velmi směšně, takže se prodejci těchto věcí docela ztrapňují. Inu co by pro obchod neudělali. Netýká se to jenom věcí. Je velmi směšné sledovat neustálé opakování nesmyslů jako chytrá záloha (půjčka) a vrchol aburdity byl v jakési reklamě, už nevím na co, bylo to nějaké zařízení a padlo tam slovo „chytrý otvor“.
Pak je tady nakonec ještě jedna věc, která s vším souvisí. Většina lidí si snaží kolem sebe vytvářet pohodlný prostor a k tomu nepochybně moderní technologie přispívají. Stále větším a větším se spoléháním na tyto věci se ale stávají závislejšími a tím rukojmím těchto věcí. Nepoužíváním vlastního mozku se odsuzují k hloupnutí a k nevýhodě.

Vladimír Tománek

Je taková reklama, kde jakási slečna říká – Říká se, že co není vyfotografováno, to neexistuje, říká se……
Bez kvalitního foťáku nezaznamenáte důležité věci…
Dost k smíchu.
Mobil není nikdy kvalitní foťák a hlavně důležité věci nejsou v paměti mobilu. Na světě už je vyfocená kdejaká stupidnost a tady se čtenáři vracíš v kruhu na začátek.
Je dávno známo že nadbytečným používáním těchto „chytrých věcí“ mozek hloupne.
Internet není špatný, ale věci se mají používat jen když jsou potřebné. Takto platí že se 70% až 80% lidí stává otroky věcí.

Co není v hlavě, to n e e x i s tu j e

Hloupí lidé si myslí, že když používají „chytré věci“, budou sami chytří, a tento pocit podpoří zviditelněním na sociálních sítích psaním o tom, co snídali a fotkami jídel atd…..

Jako my se někdy smějeme starým filmům, starým věcem, jak mluvili naši předkové, tak by se určitě naši předkové vysmívali slovům jako Chytré město, Chytrá tužka, Chytrý otvor, Chytré………….

Pro neustálé sledovače mobilních telefonů se vžil termín „generace sklopených hlav“. Každopádně to nejsou telefony, ale jakési přenosné minipočítače, telefonování je naprosto vedlejší. Každopádně, nevypadá to směšně, když jedna ruka drží tu věc, neustále a téměř v jakékoliv situaci? Nepřipadá vám to, jako by to byl kompas? Jako kdyby něco hledali? Takže sledovači či hledači?

 

 

VESMÍR A VÍRA

Jak je uvedeno v názvu, myslíš si čtenáři, že tyto věci souvisí? Ještě by se mělo přidat víra – náboženství.
Náš svět, to není naše planeta, ale vesmír. Řeči o mimozemšťanech a jejich návštěvách, líčené jako mimořádné věci, nejsou s pohledu všeho, čeho jsme součástí, přece vůbec nic. Ano, žijeme na této planetě, ale s jistotou se dá říct, že život sem byl doručen z vnějšku. Naše Země je kus kamene. Jsme děti vesmíru a vše kolem nás je tak nepochopitelné, až je to krásné. Krásné a nebezpečné.
V televizi jsou zajímavé pořady o vesmíru a kdo se trochu dívá a přemýšlí, snad najde jisté souvislosti. Nepřipadají vám různé komety, černé díry, obří hvězdy, střety galaxií a obří exploze něco? Neustálý pohyb rychlostí světla i větší, zdánlivý chaos a zároveň nějaký řád, který se opět hroutí a vznik opět nových světů? Do toho nepředstavitelné vzdálenosti a složité vnímání času. To, že nemáme prokazatelný reálný kontakt s jinou civilizací znamená pouze to, že už tu nejsou a třeba jiné zase vznikají, ale tak daleko, tak hodně daleko. Není to jedno?
Kdysi zazněla úvaha, že neznáme nic složitějšího a zároveň nepochopitelnějšího, než je náš mozek. A při pohledu do vesmíru vypadá vše jako nějaký makrosvět. Tedy hvězdy a planety jako nějaké atomy a protony a neutrony, které se zároveň přitahují a odpuzují. Jako mikrosvět, který my nevidíme, vědci částečně ano. Náš pohled ven a dovnitř. Není to podobné? Aby toho nebylo málo, dalo by se i říct, že vesmír může připomínat děje v mozku. Střety galaxií jako mozkové bouře, nepředstavitelné rychlosti různých objektů a rychlosti nad hranicí světla jako třeba rychlost myšlenky? Víme, jakou má myšlenka rychlost? Navíc vesmír se rozpíná – takže roste? Až se začne hroutit do sebe, jak uvažují vědci, znamená to i smrt? Je tu hodně podobností. Podobnosti veselé a smutné.
Teď ta víra.
Člověk od pradávna, co si nemohl vysvětlit, přisuzoval konání bohů. Náboženství se věnovat nebudeme, jsou to odnože jednoho a toho samého. Tedy vysvětlování jevů nepochopitelných a snaha náboženských vůdců podmanit si vůli lidí. Nechci nikomu brát víru v boha, když mu pomáhá, ale víra stojí jaksi mimo. Víra může být v cokoliv.
Víra v další život, v jiné paralelní světy, v boha jako stvořitele?
Hodně věcí, které se zdají nemožné, již dnes existují. Je to úsměvné, jak něco, co se zdá nemožné, najednou existuje.
Další odlehčení. Kdo zná britský seriál Red Dwarf, u nás kultovní, musí se smát. Tam přesně popisují situace ve vesmírné lodi, komické situace a mezitím jako mimochodem popisují věci, které dnes vědci vynalézají. Pro trochu komičnosti, ve víře v boha tam popisují robota, který má v programu pozabíjet celou posádku, ale při zmínce, že bůh není a onen robot má v programu, že po smrti všechny kalkulačky a toustovače atd. odejdou do křemíkového nebe se zhroutí a přestane fungovat – tedy zemře, protože jeho systém neunese to, co mu bylo vštípeno.
Jestli je bůh nebo není, nechám na vás. Víra hory přenáší, ale je také destruktivní a co bylo řečeno je otevřené.

Antonín Stránský

KAT MYDLÁŘ A SOUČASNOST

Kat Mydlář a časy, v kterých žil, jsou pro mnoho z nás v představách časy krutých válek a krutého středověku. Nicméně v době středověké společnosti existovaly jisté zákony, kdy zločinec byl potrestán okamžitě. Trest byl vykonán po přiznání, nebo dokázání viny a neexistovaly tresty vězení, až na nějaké velmi nepatrné výjimky, jako dnes. Tresty jako popravy byly běžné, ale byly to tresty spravedlivé a okamžité. V paměti mi vystupuje jeden příběh ze vzpomínek kata Mydláře, kdy prováděl exekuci na vrazích, co přepadali v křivoklátských lesích. Jeden z nich naprosto bezelstně přiznal, že zabil a snědl zaživa vyrvaný plod z živé ženy s tím, že když to udělá devětkrát, stane se neviditelným a že mu již chybělo málo.
Jiný, trochu méně krvelačný osud pekaře, který šidil na chlebu a za trest byl v koši koupán ve Vltavě. Sám se pak oběsil, protože si u něj už nikdo nikdy nic nekoupil a on by umřel hlady. To není také moc úsměvné, ale ukazuje společnost, která si chránila svoje pravidla.
V našem světě, tedy Evropě, postřílí nějaký Nor svoje spoluobčany a najednou je velký problém, jak ho vůbec odsoudit. Naše pseudohumanistická společnost najednou není schopna odsoudit člověka, který vraždí příslušníky svého kmene.
Při soudním přelíčení mával tou svou pěstičkou nacistický pozdrav, s jeho velkou hlavou téměř bez vlasů vypadal jako přerostlé dítě a zřejmě si myslel, jaký vykonal čin, když střílel po neozbrojených lidech. Proč neukázal, co dovede v nějakém ozbrojeném konfliktu? Pan pěstička moc dobře ví, že se mu nic nestane a že si bude spokojeně žít v nějakém fešáckém kriminále. Pokud někdo nevezme pušku a nevykoná spravedlnost.
Ano, mnoho lidí může namítat, že zavedením trestu smrti by se mohl popravit nevinný člověk, ale přemýšlejte. Pan pěstička je bez diskuzí vinen.
Kat Mydlář podle svých pamětí před přiznáním delikventy mučil, ale mučit vrahy z křivoklátských lesů, aby se přiznali a mohli být popraveni, je přece správné. Popisuje tyto příběhy a mnohé další ve svých pamětech a uvádí, že v několika případech se stalo bezpráví, ale to velmi výjimečně.
Nu a co naše doba? Nebylo by od věci zavést alespoň tělesné tresty? Takzvané veřejné tresty byly ve středověku velmi účinné a platily by i dnes. Myslím, že například sto ran holí si pamatuje každý. To tedy za mírnější prohřešky.
Popravy ve středověku samozřejmě byly událost a středověký člověk ve svém myšlení šel až tak daleko, že pokud byl delikvent opravdu odpudivý pro svou společnost, nesměl být zakopán na popravišti, ne-li na hřbitově. Jeho tělo bylo spáleno a popel vhozen do Vltavy, aby nic z jeho pozůstatků neznesvěcovalo jejich zem. Život je složitý a příběhy kata Mydláře jsou velmi zajímavé. Mimochodem časy ve kterých žil, za krále a císaře Rudolfa II., jsou zlomové. Rychlé střídání blahobytu, třicetiletá válka, jistě přinášely velké zvraty ve společnosti.
Snad právě proto měli lidé k sobě blíž a více si pomáhali.
A teď zase zpátky. Tehdejší společnost si nemohla dovolit vykrmovat vězně několik let, jako se děje dnes. Není v tom krása? Zločin jsi spáchal teď a teď za něj zaplatíš. Cechy si hlídaly svoji pověst, takže nějaký vykuk pekař měl smůlu.
Všechno se mění, to je vývoj, je hodně lidí na světě a všichni chtějí žít pohodlně a hlavně nenést odpovědnost za svoje jednání.
I když jsme se obklopili hromadou vymožeností, pohodlím a tak dále, pořád myslíme stejně, ale tresty se zmírnily. Hodně lidí nechápe, že někdo myslí jako dravec, kde kdo jako psychopat. Vidí, nebo chtějí vidět jen to růžové. Život je ale přece ve své podstatě krutý a je dobré ho tak vidět. Pro svoje dobro určitě.
Na závěr ještě jeden příběh, i když dosti smutný.
Jednou navečer přišel do vsi, ožebračené plundrujícími vojsky ať z té či oné strany uprostřed třicetileté války voják, zaklepal na dveře jednoho stavení a požádal, zda by nemohl přespat. Uvnitř byli velmi chudí staříčkové a pozvali ho k sobě domů. Muž vyprávěl své zážitky a když viděl, jak jsou chudí, poslal stařečka do hospody pro sýr a pivo. Hezky si vyprávěli a voják jim ukázal, že má plný měšec stříbrných mincí. Když šli všichni spát, ve staříčkovi a stařence se najednou probudila závist, umocněná jejich nekonečnou chudobou a vojáka zabili. Ráno šla kolem chalupy jejich příbuzná z vedlejší vesnice a povídá, už jste to slyšeli, váš syn se vám vrátil z války. Chudáci ho vůbec nepoznali. Stařeček a stařenka ze zoufalství jeden se utopil ve studni a druhý oběsil a katova práce byla je odvést a jako nečisté lidi, sebevrahy a vrahy, pochovat na popravišti.
To byl dost smutný příběh, odvádějící pozornost od tématu zločin a trest, ale výmluvný v tom, že život je pestrý a nedá se zařadit zákony jakékoliv doby. Krutosti tehdejší doby se dají směle srovnávat s dnešními, i když dnes je život pohodlnější. Myslím, že až moc a mnoho lidí nechápe, že všechno může být mávnutím kouzelného proutku pryč.
Kouzla opojení z beztrestnosti, kouzla myšlení že tento svět je neměnný ve svém hloupém vytváření virtuálního světa a světa změkčilých a podbízivých reklam.
Tady a teď je na vás, co je pozlátko a co krutá realita.

 

Antonín Stránský

JAKOBY?

Nevím, jestli si čtenář všiml, ale poslední asi dva roky se v naší řeči začaly kumulovat slova, která lidé velmi často opakují. Ano, ať si mluví každý jak chce, ale nikde jsem neslyšel ani nečetl, že by se k tomu někdo vyjádřil, a mě už to prostě nedá. To slovo, co se zdá těm řečníkům že frčí, je slovo „ jakoby “ a používá se naprosto všude, samozřejmě hlavně tam, kde nemá vůbec žádný význam. Lidé, kteří to slovo používají, vůbec neví, že ho říkají a jsou hodně legrační. Když jsou na to upozorněni, reagují různě. Hlupáci nepochopí, jak jsou směšní, ti chytří se zamyslí a uvědomí si to a pak je skupina lidí, kteří mlčí, tak nevím, kam ti patří.

Víte, když denně přijdete do styku s desítkami, neřkuli se stovkami lidí, tak si všímáte, ať chcete nebo  ne, není to šťourání se v nesmyslech a když slyšíte extrém, tedy opravdu každé třetí slovo stejné, pak je to na pováženou. Mnoha těmto lidem chybí slovní zásoba a navíc, když ta slova slyší v televizi, myslí si, že budou “  IN  „. Nedávno jsem viděl nějaký pořad o historii a tam to slovo bylo použito dvakrát a zcela adekvátně. Myslím, že to bylo spojeno s minulým časem a bylo to úžasné!

Čeština má jeden velký problém. Je hodně složitá a mnoho věcí se dá vyjádřit tak neuvěřitelnou oklikou, že posluchač ztrácí pojem o tom, co je určité a co není. Řekněte někomu, kdo to slovo použije, jestli to co říká je jakoby anebo opravdu. Nebude chápat, o co jde. Ale většinou to říkají lidé, kteří neumí mluvit přímo a utápí se v těch svých „ jakoby “ zajímavých proslovech, které jsou fádní a bez jiskry.

Asi před dvěma lety se objevilo slovo „ nicméně “, které nahrazuje slovo „ ale “, a používali ho hlavně politici. To slůvko už trochu vymizelo a koneckonců se dá snést. No vím, že je to v každé řeči, že řeč se mění a že jsou období, kdy se něco neustále říká dokola. Ale myslím si, že by bylo osvěžující, kdyby například lidé vystupující v médiích neustále neopakovali slova „monitoring“ viz sledování, a například již naše uvedené slovo, které bez nadsázky narůstá do obludných rozměrů.

Teď trochu odlehčení a ironie. Já sám si vzpomínám, že opravdu někdy před dvěma lety jsem slovo „nicméně“ a slovo „jakoby“ v jedné větě použil, ale snad asi jen jednou a ta slova se mi líbila. A pak jsem si všiml, jaká průtrž těch slov potom nastala. A proto ruším teď kouzlo, a mluvte všichni tak, abyste se mohli i poslouchat! Přece jen umět se vtipně dorozumět je umění a umět převést na sebe pozornost a upoutat posluchače jen tak někdo neumí.

 

Napsáno a otisknuto v jednom časopise v roce 2012. Vypadá to, že kouzlo je věčné.

Antonín Stránský

MOC REKLAMY

Moc reklamy, která ovlivňuje miliony lidí, je ohromná. Když nejste několik let každodenním konzumentem televizního vysílání a vnímáte televizi jen tak zběžně, teprve pak si uvědomíte a vycítíte, jak se tvůrci a investoři reklam vtírají do mozků lidí. Je zajímavé po nějakém dlouhém časovém úseku nesledování sledovat intenzívně televizi třeba týden a dojdete k závěrům, které běžný divák těžko postřehne. Úplně první dojem je, že čas reklam se během posledních čtyř let výrazně prodloužil. Pravda, máme co dohánět, před čtrnácti lety na Novém Zélandu byl běžně film přerušován reklamou třeba desetkrát, takže trval klidně čtyři hodiny, naproti tomu síť mobilních telefonů existovala jen jedna a telefon měl jen každý desátý domorodec. Mobilní telefony měli hlavně cizinci, takže míra mediálního ovlivňování lidí byla poněkud jiná, inu jiný kraj. Ale zpátky domů. Když máte patřičný nadhled a odstup, v prvních dnech intenzívního sledování vás okamžitě napadne, že sledování reklam se hodí tak akorát pro narkomany, nebo že oni je vytvářejí. Začnete se jim smát, protože jejich velká část prostě směšná je ! Pak nastupuje zřejmě druhá fáze, kdy si uvědomíte, že některé jsou sice zábavné, ale velmi velká část je dost trapná. Nevím, jestli to jejich tvůrci dělají úmyslně, možná čím nevkusnější reklama, tím víc se zaryje do mozku. Každopádně reklama na tampóny a hned potom na nějaké potraviny, je dost odporná. Ale běžný divák si toho zřejmě nevšimne a v tom to asi je. Skousne všechno a je mu to úplně jedno. V tom tkví moc reklamy, neustálým opakováním vymývat mozky.
A není to přehnané. Podívejte se, jak se neustále zvětšuje počet exekucí, pořád na vás ze všech stran útočí nové a nové podněty! Kup si dovolenou na dluh, kup si dárky na dluh, kup si svůj  k o n e c !
V minulosti zde byl diktát přihlouplé ideologie, teď diktát konzumu a i když rozhodování své budoucnosti má každý ve svých rukou, vliv je ohromný.
Ovšem jste-li pozorný divák, je to i často velmi komické. Například když před a během sledování komunistického seriálu z normalizačních dob „ Okres na severu “ běží reklama na soukromou banku, která vysílání pořadu financuje, to je tak krásně absurdní, že to snad dává naději v něco pozitivního. Každopádně realita je taková, že vždy je něco za něco a sebe změkčilejší a rádoby příjemné reklamní vysílání nemůže zastřít fakt, že náš život je opravdu o něčem jiném.
Dravý svět kolem nás to dá brzy poznat.

Antonín Stránský

Napsáno roku 2013

PROKLETÉ DĚDICTVÍ

Tento článek nebude pro rozptýlení, ale bude to výpověď této doby.
Kdysi, před třiceti lety se mluvilo o tom, udělejme tlustou čáru, nejsme jako oni, atakdále. Chyba!
Jak je vidět, vše se vrací. Komunisté se podílejí na vládě, prezident této země dává státní vyznamenání zpěvákovi, který udával své kolegy – kamarády, premiér této země byl agent Stb, donášel vlastně i předseda nynější KSČM. A jsme u nich.
Proč myslíš, milý čtenáři, že není u nás životní úroveň tak vysoká ne-li vyšší, než na západ od našich hranic, jak tomu bývalo?
Nynější komunistická strana se ani náhodou nedistancovala od zvěrstev, které páchala. Pomalu a postupně s drzostí a lží, tak, jak je jejím zvykem, se dostala k moci. A začala krást.
Krást, vraždit, pronásledovat.
Malá upomínka doby. Před lety jsem byl na Pozemkovém úřadu v Plasích a ve starých záznamech o vlastnictví půdy nebyla výjimka, když u jména byl namalován kříž a poznámka “oběsil se“.
Další příklad jejich práce pro tento národ nebude méně výmluvný. Soustavně a cílevědomě potlačovali a zamlčovali povědomost o lidech, kteří v této zemi bojovali a umírali v odboji v časech druhé světové války. Protože to nebyli komunisti, většina, neexistovali! Mimochodem na začátku války dokonce komunisté nesměli vystupovat proti fašismu, tehdejší Sovětský svaz byl spojenec Německa.
Zkrátka dělali vše pro to, aby zlomili a zbídačili tento národ. Udělat z lidí poslušné ovce, které poslouchají a jsou rády, když jim někdo od kolébky až po hrob diktuje, co mají dělat. Zdá se ti to milý čtenáři přehnané? Zdá se ti přehnané když tvrdím, že komunisté mají na rukou krev svého národa a nekonečné množství zkažených životů?
Mimochodem pro škarohlídy, kteří nevěří, nebo nechtějí věřit, stačí jedno. Každý má rád peníze a díky komunistům jsme se dost opozdili za vyspělým světem.
Náš přechod do normálního světa z toho přihlouplého, plného mávátek, svátků práce, udavačů, praporků za okny, pionýrů a svazáků, schůzí a prolhaných zpráv o světě kolem nás, byl ztížen hodně tím, že jsme vstupovali do jiného, globalizovaného světa a tedy o to víc neznámého.
Každý normálně uvažující čtenář, dá jistě tomuto psaní za pravdu a najde hodně dalšího. Vzpomínky na minulost v duchu nostalgie nemají smysl a pokud někdo na tu dobu vzpomíná v dobrém tak jen proto, že byl mladý. Nějvětší škoda je vždy uvnitř lidí, ne na majetku. Pokud je v zemi vše rozbito ale lidé mají cíl a chuť, pak je to snadné a dá se dokázat nemožné. Nacistické Německo bylo totálně zničeno a jejich vypořádání se z minulostí trvalo nějakou dobu. Nežili tak dlouho jako my v diktatuře. Jak dlouho to bude trvat u nás?
Zpět k našim bývalým soudruhům. Či jak se dnes nazývají? Je ostudné, že až na pár malých výjimek nebyli potrestáni, zakázáni atd. Určitě by se nevracelo tolik problémů, jako teď. Jak mohou tito lidé být partneři komukoli při jakémkoliv jednání!
Tady je nasnadě jedno výstižné slovo. POHRDÁNÍ. Pohrdání těmito lidmi. Věř tomu, čtenáři této výpovědi, že oni se líbivě představují, lákají svými prázdnými slovy, všechno je jakoby pro všechny, ale hned jak skončí, za rohem se smějí, jak se jim to zase povedlo.
To je k r u t á realita. Donekonečna opakovaná a zapomínaná či podceňovaná.
Každé důsledky mají své příčiny a příčiny toho, co se dnes děje, je nevypořádání se z minulostí. Ještě není pozdě. Na správné věci nesmí být nikdy …….
Jak dál? Těžko radit někomu, kdo slepě věří a nechce poslouchat. Já říkám, dívají se a nevidí, poslouchají a neslyší.
Někdo říká, je to dobou, někdo, je to osud. NE. Osud neexistuje. Ten, kdo věří v osud, zároveň přiznává, že není pánem svých rozhodnutí. Doba? K smíchu. Doba je pořád stejná a hlavně. Dobu si dělají sami lidé!
Teď něco zábavnějšího.
Velké množství různých ministrů a ministriň se ve vládě střídá jako ponožky, jsou dosazováni aby poslouchali a hrají roli tak zvaných užitečných idiotů. Tedy nemají žádnou sebeúctu?
Představ si je, milý čtenáři, bez jejich funkcí. Co zbyde?
Prázdný obsah, prázdné šaty na lavicích, vyhaslé tváře.
Myslím že je dobré hodnotit lidi jací jsou a ne čím jsou jednu mizivou chvíli. Ta chvíle zmizí a jen osobnost zůstane.
Osobnost není člověk hodný pohrdání za svoje činy, kdy v minulosti a vlastně kdykoliv bylo dobré se ponižovat a spolupracovat s jakousi lúzou, co se chopila moci.
Na úplném konci zůstane jen panoptikum směšných figurek.

Aleš Korbel

Pravda bývá často těžko uvěřitelná a snadněji se věří lži, nemusí se přemýšlet. Naštěstí platí zase jedna stará pravda – moudrost – pořekadlo, že lež má krátké nohy.

Všechna nedorozumění jsou hloupá. Vznikají z toho, že si lidé myslí, že všechno je hodně složité a těžko se vysvětlí. Ve skutečnosti nechápou jednoduchost a přímočarost, a plácají se v nesmyslech. Bazírují na detailech, které nic neznamenají. Hledají komplikovanost někde, kde není. Je to dost směšné, ale pro ty, kdo tak myslí, nepochopitelné.

To slovo P O H R D Á N Í není od věci.
Ani pro toho, kdo nazírá na věci povrchně a bez hloubky a nechce urážet.
Od kdy je urážka pohrdat někým a dávat mu to najevo, tomu, kdo v minulosti a pořád předvádí tolik špíny?

Příště bude zase něco zábavnějšího, ale je třeba reagovat na dění doby. Jak je řečeno, doba není předepsána, tu máme ve svých rukou.